Jezero
Mé srdce je jezero, hluboké a čiré.
Po dlouhé zimě probouzí se, taje
pomalu krunýř ledu který byl se na něm vytvořil.
Tvá láska je voda, padá z oblohy.
V té zimě mrzla na led a sníh
a tížila ten krunýř víc a víc.
A tys byla zoufalá a nešťastná.
Protože nevědela jsi, jak tu lásku
do mého zmrzlého srdce vlít.
A tak časem, láska začínala hořknout.
Sníh na mém krunýři byl hořký
a stále těžší a těžší, až to nešlo snést.
A pak jsi odešla, protože led zůstal.
A pak konečně přišlo jaro.
A krunýř roztál a všechna láska roztála.
Sladká i hořká, šťastná i smutná.
Všechna vlila se do mého srdce.
A mé srdce je jezero, hluboké a čiré.
A tvoje láska stále prší,
Protože i když jsi odešla,
Zůstala jsi.
A mé srdce ji přijímá.
Každá kapka rozléva se ním,
Vstupuje do něj a prostupuje jím.
A ve stromech šumí vítr
a na hladině horký déšť.