Smutek
Smutek se mne stále drží,
hluboká prázdnota v nitru,
slzy v mém srdci něžně prší,
popel svých snů odevzdávám větru.
Mé srdce přetéká láskou,
ale nemá kdo ji přijmout,
ty vybrala ses jinou stezkou,
mě nezbývá než samotnému smutnout.
Studená a krutá samota je,
křehnu a chřadnu v jejím objetí.
Ledový vítr v prázdnotě duje.
Měl bych snad doufat, že chmury odletí,
a že znovu můj život štěstím popluje,
že dojde svobody z tohoto zajetí.